Plakala pláče pláčí* 9.11.2025zima déšť nevlídně.
Volala mi kámoška. Na věci to nic neznamená, není třeba o tom psát, stává se to někdy i víckrát za den. A
přesto to bylo tísňové volání: plakala jsem dnes a byla jsem na mně naštvaná,
řekla. Normálně bych mimikou obličeje vyjádřil jak mě to dojímá a tak jsem hned
zaostřil kameru což mi neprošlo: co děláš, vždyť já tě nevidím, dorazil mě její
hlas vystřelený z Frankfurtu digitální rychlosti vedený světelným kabelem.
Rychle jsem upravil pozici telefonu a čekal na její sdělení. Chvíli bylo taktické
ticho, napětí stoupalo. Pak mi do ucha vrazila otázka: ty se mi budeš smát!
Nebudu, řekl jsem. Ale budeš, nevzdávala se. Tak jo, řekl jsem, a nacpal do
slov uraženou, otrávenou náladu, namočenou do tak, já to nemám zapotřebí,
jdu....nepokládej ten telefon, slyšíš?? Jo, tak povídej, řekl jsem. Já jsem si
nechtěně vymazala celý telefon, všechno pryč! Vžil jsem se okamžitě do její
situace. Všechny kontakty vymazané, to je v podstatě jako umřít. Mráz mi
běhal po zádech a telefon s živou fotkou mé kamarádky mi sklouzl pod stůl.
Polila mně hrůza, počal jsem se potit, dělalo se mi zle a nebýt zoufalého
zvolání mé kamarádky, které se rozložilo nížinou kolem Frankfurtu, a pomocí
optického kabelu zalétlo až ku Praze, bych býval zkolaboval. Pak jsem ji
zaslechl: nedělej si z toho nic, soused mi to pomalu zase obnovil, za chvilku
to bude zase OK. Chtěl jsem něco říct, ale měl jsem suchý knedlík v krku. Pak
jsem po chvilce vychraptěl: a proč jsi plakala? No pochopíš to? Já jsem
plakala, slzy mi tekly a to vše jen
kvůli blbému telefonu? Myslel jsem si...
a lapal po vzduchu, pak jsem řekl: Budeme dělat pohřeb, udělám ti chlebíčky,
navrhl jsem. Ty jsi vůl, já vůbec nevím, že se s tebou stýkám, řekla a
její živá fotka z přístroje zmizela zvuk oněmnul. Plakala pláče pláčí...
Žádné komentáře:
Okomentovat