V restauraci na Náměstí se nic neděje
Vypadá to že se nic neděje, ale je to je omyl. Ono se to děje pomalu a nenápadně. Začalo to mile prostřenými stoly a polštářky na židlích. Také jednoduché zvolání „Evo“ se počalo zdát problematické, neboť se přihlásily hned dvě dámy. A tak jsme byli nuceni pro tu novou Evu nějakou změnu ve výslovnosti, třeba Evinko. Občas se terasa před hostincem naplnila, protože bylo hezky. Někdy tu byli hosté i když pršelo. Najednou přibyly na plůtku kolem posezení světýlka, která se navečer sama rozsvítila. Kolem zdi se počala červenat rajčata na stolech stály květiny. Pak se s podvečerem rozsvítila na láhvi led světýlka a přičarovala kouzelnou atmosféru. Nejprve jedna a pak druhá Pojednou počali lidé chodit na jídlo. Pak se v naší hospodě počali scházet hosté ze „Skalky“, a naši kluci zase hráli u kostelíčku na kytary. Najednou jsme měli na stolech jídelní lístky. Evina se stala oblíbenou hostinskou v naší hospůdce. Své zákazníky vždycky přivítá lehkým úsměvem, a samozřejmě zná všechny naše přání, co kdo pije a v jaké sklenici si to hosté přejí. Tiše a stydlivě se probouzí naše hospůdka k životu. Pomalu se dostává pod kůži novým usedlíkům Stříbrné Lhoty. Mladé rodinky s dětmi, které se usadily v nejkrásnějším kraji, nacházející se v zajetí krásné Prahy. Prahy, stověžaté, která své děti ráda posílá do pohádky aby se v dospělosti zase rády vracely k prahům slavné řeky...
Žádné komentáře:
Okomentovat