můj starý brachu

Můj starý brachu

Každý máme kufr vzpomínek, ať je chceme nebo ne, a přestože se kufr často neotvírá vzpomínky se do něj napráší. Člověk si ani nevšimne jak. Vzpomínky jsou fotografie články někdy to může být i vůně, která vám vskutku nečekaně připomene nějakou událost. Pak to může být člověk co s vámi kus života prošel a v poslední míře to může být i hudba a vskutku i píseň. A o takové písni tady chci psát. Je to stará píseň kterou jsem zpíval s kamarádem Státníkem v posledních prázdninách před učilištěm. No byli jsme tenkrát mladí před vojnou a píseň jsme zpívali tak srdceryvně jako by nám bylo tenkrát osmdesát   let. To jsme zdaleka netušili že se k té osmdesátce přiblížíme a možná se toho věku i dožijeme. Dále pak do souřadnice vzpomínek musím začlenit nejkrásnější léta mého života která jsem prožil s Aničkou. Byli jsme pro písně stvořeni a protože Anička měla sourozence v mém věku  kteří také pěli a hráli na kytaru písně té doby, padli jsme si do noty. Rozdíl byl v tom, že já si pamatoval akordy a melodii, Anička texty a tím jsme se stali docela slavným párem našeho malého světa. Anička slovy i gesty napovídala text a rytmus a já stále držel druhý hlas. Vzpomínám si na večery, kdy byli hosté nasycení, napojeni a místo aby šli domů, prošli již uklizeneou kuchyní za klubovnu, kde jsem měl vystavěný primitivní krb a za praskání ohně se oddávali zpěvu. Jen devadesát procent těch co s námi seděli nám rozumělo a samozřejmě mohli vnímat jen náš zpěv. Ale později, ke konci naší slávy jsme přeložili  některé písně do němčiny a u písně  Quantanamo hejáá  si s námi hosté a členi klubu pěli refrén, který je Anička naučila. Komponoval jsem písničku která se hodila pro oslavence, ať narozenin či svatby a tak patřilo u nás „ke svíčkové a bomischer knedlík“,  duo „Arno i Anna“

A tak teď, když jde do tuhého konečně víme, co to je vzpomínat. 

  Všem nám vítr, nebo člověk,  někoho vzal a my, já, ty i ona, zůstali sami. Není to hezký čas, ale jsou tu ty vzpomínky, a události se táhnou rychle i pomalu, věci přestávají mít hloubku či důležitost a v noci ve spánku ožijí různí účastníci mé cesty, co se jmenuje život. Většinou mě budí Anička, jindy maminka, dnes v noci jsem se Standou vyráběl  suši. Jen chyběla černá řasa nori, takže jsme to měli nezabalené. Jo na kytaru již nehraji. Vzpomínám.