doporučené odkazy
nový DENIČEK
STARY DENIČEK
Na Mikuláše roku 2025 jsem na pouti mého života docílil 80. slavnostní řeč za mě četla Irenka, já bych to nezvládl. Na tomto místě srdečně děkuji všem přátelům kteří se mé cesty zúčastnili.
VIDEO: 80 narozky
Vážení kamarádi a kamarádky.
Předem bych rád vyjádřil mé
potěšení, že jste dorazili. Ano, je to tak. Dnes slavím, se svatým Mikulášem,
osmdesáté narozeny. A tak mi dovolte trochu vzpomínat.
Možná že jste slyšeli, probíhal
můj život jako pod vlajkou toulavého Holanďana. Ve Frankfurtu a okolí jsem se v době když jsem tam
žil, devětkrát stěhoval.
Poprvé jsem se stěhoval když
mi bylo čtrnáct. Byl to takový výcvik do budoucna. Prvně jsem navštívil západ. Byla to taková rodinná sázka: moje rakouská
maminka napsala žádost, že by chtěla
abych navštívit mého dědu, co žil v Rakousku. Dále matka v dopise psala, že by
si přála abych věděl jak dobře se mám, protože žiji v socialistické vlasti a
abych poznal chudobu a bídu na západě. Ten dopis stylisticky psala a tvořila
celá rodina. Když byl schválen poslala ho máti na správnou adresu. Nikdo
nečekal úspěch, mnozí předpovídali že bude
tvůrce psaní přinejmenším uvržen do vězení za zesměšňování úřadu.
Pak dopis došel. Rodina se
navečer sešla u akumulačních kamen, protože ta trochu hřála, a já otevřel obálku.
Ta cesta mi byla povolena.
A tak mě moje rakouská maminka posadila večer v deset hodin ve
čtvrtek na hlavním nádraží do Vindebony, popřála šťastnou cestu a abych
pozdravoval dědu.
Dědovi, tedy jejímu otci,
zavolala ať na mě ve čtvrtek čeká. Jelikož Vindebona jede přes noc a do Vídně
doráží v deset dopoledne ale v pátek, čekal na mě děda o dvanáct hodin dříve.
Kdyby na Vídeňském nádraží nebyla u Armády spásy zaměstnaná žena mluvící česky,
jistě bych se na tom nádraží potloukal ještě dnes. Neuměl jsem ani blebtnout.
V roce 1968 1.srpna ve
čtvrtek jsem vyjel do Frankfurtu, tedy na západ podruhé.
Máti v té době již žila v
Heidelbergu, pronajala malou vilku abychom se tam všichni vešli. Přijel jsem
tehdy s mou přítelkyní. Měl jsem ve Frankfurtu v Druktore up to Date dohodnutou čtrnácti denní brigádu. Pražský kamarád Jarda měl totiž
magneťák, který jsem chtěl také
vlastnit, a že si na něj vydělám.
Cestou do Německa jsem se učil jednu německou
větu:
Von welchem Gleis (Glas)
fährt der Zug nach Heidelberg ab?
Z které koleje jede vlak do
Heidelbergu?
Můj první pokus mluvit v
cizině cizím jazykem dopadl bídně.
Ptal jsem se, z které
sklenice jede vlak do Heidelbergu.
Krátce před vtrhnutím Rusů do
Československa se počala máti ptát, kde
budeme žít? Ve Frankfurtu nebo v Heidelbergu ? Ten výraz v obličeji, jak na moji odpověď reagovala, nikdy
nezapomenu.
Máti my máme v Praze jaro,
krásný socialismus s lidskou tváří!
Napadlo vás někdy, že tehdejší politici v pojmenování
nového soužití vlastně zároveň pojmenovali zrůdnost dosavadní vlády. V jednom
slově.
Nicméně máti mávla rukou řekla,
že mají spakováno a jedou, s jejím manželem, do Itálie na ostrov
Capri. Koupili si k zánovnímu Fordu Wohnwagen,
přívěsný kempinkový vozík.
No, toto byly malé milníky mé pouti negramotným Německem, nikdo
tu nemluvil česky. Tak jsme to vzdali a počali se němčinu učit. Když matka
odjela na dovolenou, přepadla parta komunistických
států v čele s Rusáky naši zem a sfoukly tím plamínek svíčky, sen o
Pražském jaru.
Tak jsem se nevrátil.
K matce do Heidelbergu jsem
se nestěhoval. Ukotvil jsem se ve Frankfurtu.
Pak se dostavil život. Přišli
děti a pracovní i výchovné problémky bylo nutno vyřešit, jako ostatně všude na
světě. Časem vzklíčila ve městě parta českých, kamarádů a kamarádek.
Hledali a našli si práci a seznámili se, s budoucími manželi i manželkami. Také
já jsem poznal Aničku a prožil jsem s ní báječnou pohádku o lásce. Byli jsme jako dvě hrdličky, při každé
příležitosti pěli písně, některé jsme
sami složili. Ve finále si parta
našich zákazníků, německých důchodců,
naši vinou, založila orchestr. Takže se slavilo: kluci hudebničtí hráli
jen sedm písní, ale komu to vadilo?
Pak nás časem přepadlo
trápení, kterému jsme říkali emigrantské sny. Všechny byly stejné: zdálo se
nám, že jsme se ocitli doma většinou v místech kde jsme vyrůstali,
navštívili rodiny a pak jsme se nemohli dostat zpět do nového života. V takovém okamžiku jsme se cítili doma i v Německu. Byli jsme honěny, střílelo se na nás a jediná
záchrana byla, probudit se. Zpoceni jsme
měnili pyžama.
Vlastenecké činnosti ve Frankfurtu (jako ostatně v každém
jiném německém městě) se rozpadly když pražští studenti 17.listopadu 1989
zvoněním klíči vyvolali sametovou revoluci.
Najednou se Sovětským svazem nebylo
na věčné časy.
Přestali jsme jezdit do hor lyžovat, k moři se koupat a
z kdejaké boudy nebo z chalupy na spadnutí jsme budovali zámky, malé ale naše a
doma v Čechách!
Asi tak v roce 1993 jsme poprvé s Aničkou zabloudili do Stříbrné
Lhoty. Ačkoliv jsem v mládí v tomto kraji
trampoval, Lhotu jsem v oné době nenašel. Pak jsme počali často
navštěvovat Česko a vždy si našli cestu do té nejkrásnější vesničky s tou
nejhezčí chaloupkou na světě, do Stříbrné Lhoty. Často jsme projížděli kolem
kouzelného domku, a nevím zda to byl zázrak, nebo se oblaka nad námi
smilovala: tenkrát, když nám byl ten
nejhezčí domek nabídnut ke koupi, tak jsme neváhali. Ani vteřinu. Takže s tím stěhováním
končím to na Lhotu bylo poslední. Od té
doby tu žiji a jsem rád, že vás mám a proto buďte mými hosty.
Všechno nejlepší k 80. narozeninám, drahý tati! Ať ti nadcházející rok přinese zdraví, spokojenost a hodně tepla. Děkuji ti za roky, které jsi tu s námi, za nádherné chvíle a zážitky, které mě formovaly. Myslím na tebe obzvláště dnes a přeji ti vše nejlepší. Hodně lásky, Annabella.
Odkaz na Neviditelný pes
ODKAZ NA Lidovky.cz - zprávy, analýzy, rozhovory
.jpg)
