slavnostní řeč k 80. výročí

doporučené odkazy  

nový DENIČEK      

STARY DENIČEK

 Na  Mikuláše roku 2025 jsem na pouti mého života docílil 80. slavnostní řeč za mě četla Irenka, já bych to nezvládl. Na tomto místě srdečně děkuji všem přátelům kteří se mé cesty zúčastnili. 

VIDEO: 80 narozky

Vážení  kamarádi a kamarádky.

 

Předem bych rád vyjádřil mé potěšení, že jste dorazili. Ano, je to tak. Dnes slavím, se svatým Mikulášem, osmdesáté narozeny. A tak mi dovolte trochu vzpomínat.

 Možná že jste slyšeli, probíhal můj život jako pod vlajkou toulavého Holanďana. Ve Frankfurtu  a okolí jsem se v době když jsem tam žil, devětkrát stěhoval.

 Poprvé jsem se stěhoval když mi bylo čtrnáct. Byl to takový výcvik do budoucna. Prvně  jsem navštívil západ.  Byla to taková rodinná sázka: moje rakouská maminka napsala žádost, že by  chtěla abych navštívit mého dědu, co žil v Rakousku. Dále matka v dopise psala, že by si přála abych věděl jak dobře se mám, protože žiji v socialistické vlasti a abych poznal chudobu a bídu na západě. Ten dopis stylisticky psala a tvořila celá rodina. Když byl schválen poslala ho máti na správnou adresu. Nikdo nečekal úspěch, mnozí předpovídali že bude  tvůrce psaní přinejmenším uvržen do vězení za zesměšňování úřadu.

 Pak dopis došel. Rodina se navečer sešla u akumulačních kamen, protože ta trochu hřála,   a já otevřel obálku.

Ta cesta mi byla povolena.

A tak mě moje rakouská  maminka posadila večer v deset hodin ve čtvrtek na hlavním nádraží do Vindebony, popřála šťastnou cestu a abych pozdravoval  dědu.

Dědovi, tedy jejímu otci, zavolala ať na mě ve čtvrtek čeká. Jelikož Vindebona jede přes noc a do Vídně doráží v deset dopoledne ale v pátek, čekal na mě děda o dvanáct hodin dříve. Kdyby na Vídeňském nádraží nebyla u Armády spásy zaměstnaná žena mluvící česky, jistě bych se na tom nádraží potloukal ještě dnes. Neuměl jsem ani blebtnout.

 V roce 1968 1.srpna ve čtvrtek jsem vyjel do Frankfurtu, tedy na západ podruhé.

Máti v té době již žila v Heidelbergu, pronajala malou vilku abychom se tam všichni vešli. Přijel jsem tehdy s mou přítelkyní. Měl jsem ve Frankfurtu v Druktore  up to Date dohodnutou  čtrnácti denní  brigádu. Pražský kamarád Jarda měl totiž magneťák, který  jsem chtěl také vlastnit, a že si na něj vydělám.

 Cestou do Německa jsem se učil jednu německou větu:

Von welchem Gleis (Glas) fährt der Zug nach Heidelberg ab?

Z které koleje jede vlak do Heidelbergu?

Můj první pokus mluvit v cizině cizím jazykem dopadl bídně.

Ptal jsem se, z které sklenice jede vlak do Heidelbergu.

Krátce před vtrhnutím Rusů do Československa  se počala máti ptát, kde budeme žít? Ve Frankfurtu nebo v Heidelbergu ? Ten výraz v obličeji,  jak na moji odpověď reagovala, nikdy nezapomenu.

 Máti my máme v Praze jaro, krásný socialismus s lidskou tváří!

Napadlo  vás někdy, že tehdejší politici v pojmenování nového soužití vlastně zároveň pojmenovali zrůdnost dosavadní vlády. V jednom slově.

Nicméně máti mávla rukou řekla, že mají spakováno a jedou, s jejím manželem, do Itálie na ostrov Capri.  Koupili si k zánovnímu Fordu Wohnwagen, přívěsný  kempinkový vozík.

 No, toto byly malé  milníky mé pouti negramotným Německem, nikdo tu nemluvil česky. Tak jsme to vzdali a počali se němčinu učit. Když matka odjela na dovolenou,  přepadla parta komunistických  států v čele s Rusáky naši zem a sfoukly tím plamínek svíčky, sen o Pražském jaru.

 Tak jsem se nevrátil.

K matce do Heidelbergu jsem se nestěhoval. Ukotvil jsem se ve Frankfurtu.

Pak se dostavil život. Přišli děti a pracovní i výchovné problémky bylo nutno vyřešit, jako ostatně všude na světě.  Časem vzklíčila  ve městě parta českých, kamarádů a kamarádek. Hledali a našli si práci a seznámili se, s budoucími manželi i manželkami. Také já jsem poznal Aničku a prožil jsem s ní báječnou pohádku o lásce.  Byli jsme jako dvě hrdličky, při každé příležitosti pěli písně, některé jsme  sami složili. Ve finále si parta  našich zákazníků, německých důchodců,  naši vinou, založila orchestr. Takže se slavilo: kluci hudebničtí hráli jen sedm písní, ale komu to vadilo?

Pak nás časem přepadlo trápení, kterému jsme říkali emigrantské sny. Všechny byly stejné: zdálo se nám, že  jsme se ocitli  doma většinou v místech kde jsme vyrůstali, navštívili rodiny a pak jsme se nemohli dostat zpět  do nového života. V takovém  okamžiku jsme se cítili  doma i v Německu.  Byli jsme honěny, střílelo se na nás a jediná záchrana byla, probudit se. Zpoceni jsme  měnili   pyžama.

Vlastenecké  činnosti ve Frankfurtu (jako ostatně v každém jiném německém městě) se rozpadly když pražští studenti 17.listopadu 1989 zvoněním klíči vyvolali sametovou revoluci.

Najednou se Sovětským svazem nebylo na věčné časy.

 Přestali  jsme jezdit do hor lyžovat, k moři se koupat a z kdejaké boudy nebo z chalupy na spadnutí jsme budovali zámky, malé ale naše a doma v Čechách!

 Asi tak v roce 1993 jsme  poprvé s Aničkou zabloudili do Stříbrné Lhoty. Ačkoliv jsem v mládí v tomto kraji  trampoval, Lhotu jsem v oné době nenašel. Pak jsme počali často navštěvovat Česko a vždy si našli cestu do té nejkrásnější vesničky s tou nejhezčí chaloupkou na světě, do Stříbrné Lhoty. Často jsme projížděli kolem kouzelného domku, a nevím zda to byl zázrak, nebo se oblaka nad námi smilovala:  tenkrát, když nám byl ten nejhezčí domek nabídnut ke koupi, tak jsme neváhali. Ani vteřinu. Takže s tím stěhováním končím  to na Lhotu bylo poslední. Od té doby tu žiji a jsem rád, že vás mám a proto buďte  mými hosty.

 

 Všechno nejlepší k 80. narozeninám, drahý tati! Ať ti nadcházející rok přinese zdraví, spokojenost a hodně tepla. Děkuji ti za roky, které jsi tu s námi, za nádherné chvíle a zážitky, které mě formovaly. Myslím na tebe obzvláště dnes a přeji ti vše nejlepší. Hodně lásky, Annabella.

  

 

 

 

 Odkaz na  Neviditelný pes

ODKAZ NA Lidovky.cz - zprávy, analýzy, rozhovory