Dal jsem si limit.

 

Vzpomínám si, jak jsem se za mlada, lépe řečeno                                                                                                                                                                                                                                                    ještě jako dítě, hrozně bál smrti. Jedna vidina  byla hrůzostrašná. Měl jsem paniku  z potopy světa.

A kde jsem tu informaci v sedmi letech vzal? No samozřejmě od Mníšeckého faráře. Vyrůstal jsem na vesnici kde docházka do kostela byla samozřejmostí , k tomu týdenní školní náboženství udělaly své.

Visuelní  horory ve formě televizních hrůz se v té době pro  děti nekonaly. Nebylo tedy možné se o ty strachy  v dětských hlavách s kamarády podělit.

Ale je jisté, že ty příšerné obavy spoustu dětí prožívalo. Nebyl také nikdo, kdo by dítě poučil: to je kravina už na tu telku nečum! rozčiluje se dnešní rodič.

 Navíc byly ze strany rodičů vtloukány nějaká výchovná moudra o nichž niko neví kde se vzala.

Jedno moudro za všechny: chlapci nepláče! To měli chlapci ten strach vypotit?

Ale, zdá se to jako blbost! Nejlépe se o tyto  úzkosti bojuje, a dnes se to již ví, od útlého věku nechat vést dítě ke sportu.

Takže jak jsem to měl vědět, v poměrné izolaci v chalupě u potoka. Tady jsem se prakticky každé jaro, když se potok rozvodnil, večer u postýlky v kleče modlil, aby nepřišla potopa světa.

Na dovršení všeho jsem se nemohl nikomu svěřit, protože sem se bál posměchu.

 A tady jsem si dal první limit: kdybych se tak mohl dožít padesáti let.

No nebudu vás napínat, dožil jsem se.  Po tomto vítězném boji se životem jsem prožíval nejkrásnější období. Bylo to období velkých úspěchů a později také krutých zklamání a nakonec i samoty. Tady v té době jsem si dal druhý limit: dožít se oslavy osmdesátin.  Gratulace se slétaly ze všech koutů. Od  kamarádů, od rodiny a i od banky i od starosty našeho města. Oslava se díky všech pozvaných podařila, všichni se pobavili a já teď ptám: mám si dát další limit?

Jedno je jisté. Žádný milník na cestě nevidím. Osmdesát a co bude dál? Chtěl bych věřit že to půjde dál, ale nechci o tom mluvit, jsem pověrčivý. Jak jsem se rozhodl, to vám řeknu za pět...šest nebo sedm let!!!