Napsal Nicholas Sparks
Zápisník
jedné lásky
Zázraky
Kdo jsem?
A jak asi tenhle příběh skončí?
Vyšlo
slunce a já sedím u okna,
zamženého
dechem života, který uplynul. Dneska je na mě vskutku
podívaná:
dvě košile, teplé kalhoty, šála dvakrát omotaná kolem
krku a
zastrčená do tlustého svetru, který mi
dcera
upletla k narozeninám před
třiceti
lety. Termostat v mém pokoji je nastavený na nejvyšší polohu
a kromě
toho se přímo za mnou činí
menší
přenosný sálač. Tiká a pobroukává a jako pohádkový drak ze
sebe chrlí
horký vzduch. A přesto
se celé
moje tělo chvěje chladem,
který ho už
nikdy neopustí, chladem,
jenž se v
něm ukládal dlouhých osmdesát let. Osmdesát let. Co
ostatní
lidé, kterým je taky už tolik
jako mně -
jsou na tom podobně?
Můj život?
Jak ho popsat ...
To máte těžké.
Jistěže se nepodobal onomu báječnému ohňostroji,
který jsem
si od něj v mládí sliboval,
ale nelze
ani říci, že jsem se jím
pouze
přízemně plahočil. Nejspíš by
se dal
přirovnat ke spolehlivé akcii: žádné velké výkyvy, víc
vzestupů
než poklesů, a pozvolný, ale stálý růst hodnoty. Zjistil jsem, že
každý
tohle o svém životě tvrdit nemůže. Avšak abyste to nepochopili
špatně.
Nejsem vůbec nic zvláštního, to mi je zcela jasné. Jsem
docela
obyčejný člověk, mám obyčejné
myšlenky a
vedl jsem obyčejný život.
Nikde mi
nepostavili žádný pomník a
na moje
jméno se brzy zapomene, ale
celým
srdcem i duší jsem miloval
jednoho
člověka, a to mi vždycky
stačilo.
Romantikové
by to mohli nazvat
příběhem
lásky, cynikové by to asi
označili
za tragédii. V mém nitru
je v tom
tak trochu obojí, a ať už
se na to
nakonec budete dívat jakkoli, stejně bude platit, že to
naplňuje
velkou část mého života. Ani
náznakem
nelituji toho, jakou cestu
jsem si
zvolil a kudy mě vedla -
vždycky to
pro mě byla cesta správná. Nikdy jsem si nepřál žádnou
jinou.
Čas bohužel
nijak nepřispívá
k tomu, aby měl člověk záruku, ž
z ní nemůže sejít. Ta cesta je přímá jako předtím, ale
chůzi po ní
znesnadňují
kameny a výmoly, kterými
ji dlouhý život
poznamenal. Ještě
před třemi
lety je bylo možné nebrat
na vědomí,
avšak teď už to nejde.
Mým tělem
bloudí nemoc, už nejsem
ani silný,
ani zdravý, a moje dny
připomínají
balonky, které zbyly po
rozpustilém
večírku - jsou zplihlé,
napůl
splasklé, stále měkčí.
Zakašlu a
šilhavýma očima se podívám na hodinky. Uvědomuji si, že
už musím
jít. Vstanu a šourám se
přes
pokoj. Z psacího stolu seberu
cestou
zápisník, ze kterého jsem
předčítal
už stokrát, strčím si ho
podpaží a
pokračuji tam, kam musím.
Kráčím po
bílých dlaždičkách,
pokropených
šedivými skvrnami. Podobají se mým vlasům, a taky vlasům
většiny
lidí, kteří tady žijí, i
když dnes
ráno jsem na chodbě docela
sám.
Všichni jsou zalezlí ve svých
pokojích,
sami, jen s televizí, ale
na to jsou
stejně jako já zvyklí.
Když má
člověk dost času, dokáže si
zvyknout
na cokoli.
Z dálky
zaslechnu zdušený pláč
a vím, kdo
to vzlyká. Potkávám sestřičky, usmíváme se na sebe a
zdravíme
se. Určitě jim ležím v hlavě,
i to, co
každý den podnikám. Když
je míjím,
slyším, jak si mezi sebou
šeptají:
"Už k ní jde zas," donese
se mi k
uším. "Snad to bude mít nějaký smysl." Ale přímo se mnou se
o tom do
řeči nedají.
O chvíli
později jsem na místě.
Dveře
pokoje jsou pro mě jako
vždycky už
otevřené. Jsou tu dvě
sestry, a
když vcházím, vesele zahlaholí: "Dobré jitro!" A já s
nimi
prohodím pár slov - co děti ve
škole a
jak se těší na prázdniny,
které jsou
za dveřmi. Toho pláče si
vůbec
nevšímají. Jako by ho vůbec
neslyšely.
Už si na něj zvykly.
Ale vždyť
přece já taky.
Potom se
posadím do křesla,
které už
mě důvěrně zná. Jsou s ní
téměř
hotovy. Je oblečená, ale pořád pláče. Vím, že až odejdou, brzy
se
uklidní. Ten ranní shon ji
vždycky
velmi rozruší a dneska to
není jiné.
Sestřičky konečně odejdou. Když mě míjejí, obě mě
pohladí po
paži a usmějí se na mě. Jsem tažen jedinou silou. Láskou k té jediné osobě kterou miluji....
Žádné komentáře:
Okomentovat